Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Již minulá alba londýnských BLACK ORCHID EMPIRE představovala hodně zajímavý mix rockové divokosti (na předchozím "Semaphore" s až djentovou příchutí) a melodické hitovosti, ve které skupina sklouzávala i k poprockovým melodiím, a přitom se dokázala kontrastně udržet v agresivní kytarové důraznosti, která jakoby v sobě zrcadlila celé spektrum stylů. A podobné je to i na jejich aktuálním albu, snad se jen ještě více prohloubily ony kontrasty, které skupina ve své hudbě nabízí. Ostré výbuchy živočišnosti jsou jakousi dominantní formou, kterou ale silně zjemňuje především variabilní vokál Paula Vissera, ten si hraje s melodiemi a moduluje svůj hlas do zajímavých poloh, od ostré post hardcore útočnosti až po jemnou poprockovou melancholii.
BLACK ORCHID EMPIRE jakoby sváděli souboj mezi éterickou melodikou (hitové "Hydrogen" a "Weakness"), jemnou náladovostí, působící jako vypůjčenou až z post rocku (intro "Tempus Veritas" nebo něžná "Scarlet Haze") a důrazností tvrdé kytarové hudby (živelná "Deny The Sun" s přímočarostí jako od Irů THERAPY?), to vše s citelným nádechem progrese. Skladby zrcadlí i tradici britských rockových kapel, jak v jejich hitových formách založených na silných refrénech, tak v jisté alternativnější až extravagantní podobě. Objevují se tak paralely třeba i ke kapelám typu PINEAPPLE THIEF nebo AMPLIFIER. Ale jejich vlídné až vláčné postupy ve svém zaměření někdy evokují i současnou tvář Švédů KATATONIA ("Summit"), ale v mnohem plastičtější a proměnlivější podobě, a to právě i díky zmíněnému vokálu Paula Vissera, který se nestydí hezky vyzpívat i vyšší melodické linky odkazující až k post hardcore kapelám typu THE FALL OF TROY.
Britové dokáží otevřít stavidla i důrazným riffům, které ve své repetitivní formě někdy připomenou další kapely jako KARNIVOOL nebo TOOL (minimálně skladba "Last Ronin" k tomu hodně svádí). Inspirací tedy skupina posbírala a šikovně ve své hudbě namixovala opravdu hodně. A právě ve chvílích, kdy se spolu veškeré složky promíchají (proměnlivá "The Raven" či "Glory To The King"), dostaneme velmi specifický projev, který není daleko ani Dánům VOLA. Je to tam vše, od důraznosti djentu přes propracovanost prog rocku, hitovost pop rocku až k melancholickým melodiím. Možná je těch přirovnání až moc, ale nic to nebrání uzavřít text tvrzením, že "Tempus Veritas" je vydařené album, na kterém skupina vše namixovala s až originální šikovností.
1. Tempus Veritas
2. Hydrogen
3. The Raven
4. Last Ronin
5. Scarlet Haze
6. Deny The Sun
7. Glory To The King
8. Summit
9. Weakness
10. Vesuvius
11. Latimer
Diskografie
Tempus Veritas (2023) Semaphore (2020) Yugen (2016)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 14. dubna 2023 Vydavatel: Season Of Mist Stopáž: 37:26
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
STEVEN WILSON - Presents Intrigue: Progressive Sounds In UK Alternative Music 1979-89
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.
Hezky uchopil Mark Tremonti nové album. Často jako by dominantně riffující kytara sváděla souboj s jeho přesvědčivým vokálem. Důrazné a současně melodické album, které je možno definovat jednoduchým konstatováním - moderní a přesto klasický heavy metal.